DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA: DANIEL G. ANDÚJAR -IRIS DRESSLER

ZPŮSOBY TVORBY

Daniel G. Andújar -Iris Dressler

Umělec 1/2010 / cz en de

Iris Dressler: V jednom ze svých posledních rozhovorů jste popsal, jak praxe velkých uměleckých institucí odcizuje autora jeho dílu. Samotný umělec, který přijede do galerie instalovat své práce, je poslán do luxusního hotelu, zatímco armáda profesionálů se stará o to, aby jeho dílo bylo „správně“ prezentováno. Tou dobou jsou již kurátor a vzdělávací a PR oddělení dávno domluveni, jak bude umělcovo dílo zprostředkováno veřejnosti. Když tedy umělec nakonec přijde na výstavu, své dílo nepoznává.
Daniel G. Andújar: Kulturní průmysl opustil uměleckou produkci i vytváření nových obsahů již před desítkami let. Umělci byli zatlačeni do pozadí, aby ustoupili nové elitě kulturních manažerů pořádajících bienále ve věžích ze slonoviny, pojímajících je jako mausolea.
V kulturním průmyslu, který zaměstnává stále více a více lidí, jsou umělci umístěni až na nejnižším stupni ekonomické aktivity. Mnoho lidí se v našem světě slušně uživí, ale umělci „riskují své životy“. Může tento systém umění přežít bez současných umělců? Zdálo by se, že mnoho institucí bez nich přežít může.
Umění, stejně jako jakýkoli kulturní proces, je především procesem předávání a přenosu, nepřetržitý, trvalý a nezbytný dialog. Nesmíme však zapomínat, že umění je také překračováním pravidel, roztržkou, ironií, parodií, přivlastňováním si, zpronevěřováním, konfrontací, pátráním, objevováním, tázáním se a konfliktem. Umění může a musí hledat nová území a rozvíjet v nich nové myšlenky. A pokud neexistují, musíme se pokusit je vytvořit.
Umělecká praxe musí být proměněna ve vzdor proti stále globalizovanějšímu, hierarchizovanějšímu, rozptýlenějšímu a standardizovanějšímu světu. Umělecká praxe musí odhalit rozložení moci a vytvořit mechanismy, které mohou zaručit její dlouhodobý vliv a rozšířit daný diskurz i za hranice světa milovníků umění a uměleckých institucí.
I.D.: Připomeneme-li váš pojem „do-it-together“ a vaše aktivity spojené s freewarem a open-source softwarem, do jaké míry nabízejí (nebo dokonce vyžadují) nové komunikační a informační technologie také nové způsoby umělecké práce?
D.G.A.: Slogan firmy Ikea „do-it-yourself“ byl od poloviny devadesátých let přejímán mnoha umělci. Bohužel, nevybrali si ten správný.
Část mé práce využívá několik prvků, které více či méně přímo souvisejí s volně dostupným softwarem. Tím, že od základu popírá práva intelektuálního vlastnictví, mi poskytuje šanci na strukturální a konceptuální „přeprogramování“ společnosti na společnost lepší.
Nové technologie postupně odstraňují potřebu uměleckého managementu, který fungoval jako prostředník mezi umělci a těmi, kteří ovládali uměleckou produkci, distribuci a komercializaci. Tyto nové nástroje a prostředky jsou také pevně svázány s elementární proměnou způsobu našeho myšlení, jednání s druhými, spotřeby, produkce a obchodu.
I.D.: Všechny vaše umělecké projekty jsou založeny na společném výzkumu, který kriticky zkoumá nejrůznější jevy a jejich mediální obrazy. Navíc fungujete i jako kurátor, vedete workshopy, píšete články, jste zapojený do protestních aktivit, vydáváte magazíny a publikujete webová fóra. Ve způsobu, jakým pracujete, vidím všechny tyto různé, vzájemně propojené role. Chápete je jako oddělené, avšak související aspekty umělecké produkce založené na spolupráci a vedoucí k znovuzískání svobodného prostoru pro akci.
D.G.A.: Nerozlišuji mezi jednou činností a činností jinou. Umění se nemůže omezovat na pouhé formulování velkých otázek o lidském a duchovním, ani na pouhé přizpůsobení se estetickým či tržním požadavkům. Musí být zaujaté a zapojené do společenských a politických procesů.
Je třeba znovu definovat úlohu umělce ve společnosti. Nesnaží se snad profesionálové jiných oborů — pedagogové, žurnalisté či vědci — přehodnotit svá společenská postavení, postupně se přizpůsobit změnám a najít nové místo ve společnosti? Klasické pojetí umělce by mělo být přirozeně zaměřené na procesy, podobně jako u analytiků a kritiků. Umělci musejí nabízet alternativní činnosti, otevřená pole pro konfrontaci a kritiku.
I.D.: Jak chápete rozdíly a souvislosti mezi městem, internetem, muzeem a „starými médii“?
D.G.A.: Základní sférou, ve které já jako umělec pracuji, je veřejný prostor. Musíme se mít na pozoru před pokusy omezit užívání a požitek z těchto volných prostor. Město je referenčním bodem veřejného prostoru takového, jak jsme jej znali až donedávna. Internet jako veřejný prostor je také vymezen sociálními vztahy, rozložením moci a systémem vyjednávání docela podobným prostoru města.
Oproti tomu prostory, které jsou vyhrazeny umělecké činnosti, jsou speciálně upraveny a jsou výsledkem historického vývoje. Jde o specifický, vymezený a chráněný prostor pro přesně formulovaný kulturní proces. Jako umělci bychom se měli více věnovat jeho správě, vývoji a proměnám, nebo bychom ho měli zavrhnout jednou provždy. V druhém případě zůstane jeho funkce omezená a podřízená odvětví služeb a zábavního průmyslu.
Co se týká médií, tradiční média (tisk, rádio, televize) jsou základním pilířem systému, který se už nějaký čas hroutí. Jednosměrný, uzavřený, pevně stanovený diskurz, který nenabízí možnost odpovědí, spolupráce či kolektivního managementu, není již dále přijímán.
I.D.: Jedním východiskem pro projekt Postcapital byla diskuse, kterou jste vedl s kubánským spisovatelem Ivánem de la Nuez o tom, jaké to je být narozen zhruba ve stejnou dobu (v polovině 60. let), ale v docela jiných poměrech: vy na kapitalistickém západě a on na komunistickém jihu. Když v roce 2006 Postcapital otevřel, jako spolupráce vás, de la Nueze a kubánského umělce Carlose Garacoiy, velmi zdůrazňoval protiklad „pravice“ a „levice“. Divák se musel rozhodnout, zda vstoupí na výstavu zprava nebo zleva, nemohl nikdy vstoupit přímo (střední cestou).
D.G.A.: Ta diskuse byla zaměřena na otázku specifického kontextu. Nemůžete si vybrat, kde se narodíte, obvykle ani to, kde chcete žít. Některé faktory závisí na náhodě. Jiné závisí přímo na sociálních, kulturních, politických a ekonomických podmínkách. Na začátku projektu stál dialog, který prezentoval osobní situaci jedince jako soubor dvojznačností, protimluvů, potvrzování a popírání. Z tohoto pojetí jsme pak přijali jisté strategie, když jsme se rozhodovali o prostoru, směřování a interpretaci projektu. Prostorové uspořádání přinutilo návštěvníky, aby učinili rozhodnutí, které pak ovlivnilo konkrétní čtení celého projektu. Hráli jsme si s velmi jednoduchými metaforami pravé a levé strany, směrů, tras a barev spojených s politickými představami. Výsledkem bylo, že individuální rozhodnutí, náhoda, štěstí či shoda okolností determinovala interpretaci celého projektu — stejně jako v životě samotném.
I.D.: Často se setkáváme s dotazem, proč není archiv Postcapitalu dostupný na internetu. Z mého pohledu nejde o zveřejnění otevřené online databáze, ale spíše o komplexní problém interpretace a chápání informací v době internetu. Konfrontace vaší prostorové (a prostorově zakusitelné) interpretace s archivem, který je také výsledkem rozhodnutí a výběru, je zásadní. A jedna část nemůže existovat bez druhé.
D.G.A.: V dnešní informační společnosti je základním zdrojem znalost. Vůle využívat znalosti k tomu, abychom získali další, by pak měla být zakotvena ve zvýšeném úsilí o jejich systematizaci a organizaci, což ovšem vyžaduje celoživotní vzdělávání. To byla hlavní změna vedle pouhých formálních otázek týkajících se médií.
V krátkém časovém úseku jsme pokročili od navštěvování muzeí, knihoven či archivů k životu uvnitř archivu. Vědci nám říkají, že kapacita lidské paměti je omezená. Jak tedy zpracujeme to obrovské množství dokumentů, informací, obrazů a dalšího? Musíme vyvinout mechanismy, které nám umožní přetvořit tento rušivý zmatek ve specifickou znalost, abychom byli schopni zdokonalovat každý jednotlivý odstín vlastní osobnosti. A musíme tak činit kolektivně, napříč disciplínami a obory, a samozřejmě začít vzděláváním. Navrhuji stvořit opravdový kulturní a kultivovaný archiv, osvojit si schopnost učit se ze souvislostí mezi množstvím voleb — život uvnitř archivu ve společnosti, která staví na vědění, poskytuje možnosti a požaduje, abychom se stále znovu rozhodovali, učili se bez omezení, cenili si nových možností a čelili mnoha výzvám a problémům. Společnost vědění, která není obeznámena s rozlišováním žánrů, společnost, která zpochybňuje staré klasifikace, kontrolní systémy, hierarchie, zákonitosti a hodnoty.