ZPŮSOBY TVORBY

Daniel G. Andújar -Iris Dressler

Umělec 1/2010 / cz en de

Iris Dressler: V jednom ze svých posledních rozhovorů jste popsal, jak praxe velkých uměleckých institucí odcizuje autora jeho dílu. Samotný umělec, který přijede do galerie instalovat své práce, je poslán do luxusního hotelu, zatímco armáda profesionálů se stará o to, aby jeho dílo bylo „správně“ prezentováno. Tou dobou jsou již kurátor a vzdělávací a PR oddělení dávno domluveni, jak bude umělcovo dílo zprostředkováno veřejnosti. Když tedy umělec nakonec přijde na výstavu, své dílo nepoznává. Daniel G. Andújar: Kulturní průmysl opustil uměleckou produkci i vytváření nových obsahů již před desítkami let. Umělci byli zatlačeni do pozadí, aby ustoupili nové elitě kulturních manažerů pořádajících bienále ve věžích ze slonoviny, pojímajících je jako mausolea. V kulturním průmyslu, který zaměstnává stále více a více lidí, jsou umělci umístěni až na nejnižším stupni ekonomické aktivity. Mnoho lidí se v našem světě slušně uživí, ale umělci „riskují své životy“. Může tento systém umění přežít bez současných umělců? Zdálo by se, že mnoho institucí bez nich přežít může. Umění, stejně jako jakýkoli kulturní proces, je především procesem předávání a přenosu, nepřetržitý, trvalý a nezbytný dialog. Nesmíme však zapomínat, že umění je také překračováním pravidel, roztržkou, ironií, parodií, přivlastňováním si, zpronevěřováním, konfrontací, pátráním, objevováním, tázáním se a konfliktem. Umění může a musí hledat nová území a rozvíjet v nich nové myšlenky. A pokud neexistují, musíme se pokusit je vytvořit. Umělecká praxe musí být proměněna ve vzdor proti stále globalizovanějšímu, hierarchizovanějšímu, rozptýlenějšímu a standardizovanějšímu světu. Umělecká praxe musí odhalit rozložení moci a vytvořit mechanismy, které mohou zaručit její dlouhodobý vliv a rozšířit daný diskurz i za hranice světa milovníků umění a uměleckých institucí.